nevěsta

Johanka

Jak jsme se poznali?

Potkali jsme se na dětském táboře v Jedovnicích. Bylo mi asi dvanáct a vůbec si to nepamatuju :D Kuba podle toho, co říkal byl pěkně namachrovaný po tom, co vyhrál nějakou plaveckou soutěž. Jestli mě okouzlil tím? Spíš asi ne :D

Jedinou věc, kterou si pamatuju celkem přesně je dopis, který jsem psala domů rodičům. Popsala jsem v něm, že mám Kubu ráda a dokonce nakreslila, jak vypadá a co spolu děláme (ležela jsem mu na klíně a on mě hladil ve vlasech). Mamka z toho byla zřejmě pěkně nanervy a vyděšená a vsadila bych se, že by byla určitě ráda, kdyby mě to léto nikam neposílala :D

Důvody našeho táborového rozchodu jsou mi neznámé, nicméně rozcházet jsem se nemusela já – mám na to lidi (respektive svědkyni) :D

Přestože jsme se rozešli, i po tom, co skončil tábor jsem na Kubu často myslela. Dokonce jsem se mu jednou odhodlala zavolat. Našla jsem si ve Zlatých stránkách číslo na Kotišovou Lenku. Přestože jsem nevěděla, jak se Kubova mamka jmenuje, z nějakého důvodu jsem usoudila, že by to tak mohlo být. Vzala kamarádku Zuzku ven bruslit a volaly jsme z telefonní budky, kterou jsme našly několik kilometrů od domu (přece nebudu volat z domu :D ). Nicméně Kuba nebyl doma a víckrát jsem to už nezkoušela.

Bylo to nádherné léto a od té doby, co jsme spolu máme jenom takové ❤

Svědkyně

Volba mé svědkyně byla naprosto jasná. Úžasná, skvělá, milující, podpořivá, nadšená, pečující a starostlivá. Prostě moje sestra.

ženich

Kuba

Jak jsme se poznali?

Spousta lidí má za to, že jsme se s Johankou potkali v roce 2014. Ale je to velká nepravda, jelikož jsem ji potkal a dokonce nabalil už dávno předtím na letním táboře v Jedovnicích.

Pamatuju si to téměř jako dnes. Sem tam se mi o tom zdá a často si to připomínám při průjezdu Vysokým Mýtem. Bylo krásné léto, rok (asi) 2000. Víkend před odjezdem na letní tábor jsem se účastnil Mistrovství ČR ve Vysokém Mýtě, kde jsem na Tyršově plovárně vyhrál závod na 3km. Nasadil jsem na krk medaili a už jsem seděl v autobuse s tetou Libou a valili jsme do Jedovnic. Namachrovaný jsem vystoupil z autobusu, prohodil jednu nebo dvě věty, zjistil jsem, že to vlastně nikoho nezajímá, medaili dal tetě, abych ji neztratil a šel se seznamovat.

Pak jsem ji uviděl. Stála tam vedle ségry, vysoká krásná dívčina, vlasy do mikáda a usmívala se (ale ne na mě). Málem jsem to neustál a musel si sednou k ohništi, kde bylo pořád tuna kufrů natahaných vedoucími z autobusu. I když bylo léto, cítil jsem, jak na mě jde jaro. Láska na první pohled, co si budem vyprávět.

Tohle bylo v době, kdy jsem si ještě myslel, že mám pindíka jen na čůrání a když jsem měl pozdravit nějakou holku, tak se mi udělalo tak mdlo, že jsem se většinou probral až za hodinu. Byli jsme ve stejném oddíle, ve kterém byla převaha lidí z Třemešné, takže jsem si mohl na Johanku pozjišťovat vše, co jsem potřeboval. Po pár dnech, kdy jsme si po večerce posílali s dětmi papírky se vzkazy mezi stany, jsem si řekl… tak teď nebo nikdy a napsal vzkaz adresovaný Johance:

Chceš se mnou chodit?

Než přišla odpověď, tak to se mnou málem seklo. Vysoký tep, pot, neklid. Po chvilce hihňání z ostatních stanu přišla odpověď: Jo. Kdyby nebyla večerka, vyletím ze stanu a pořádně si zařvu… ale musel bych dělat kliky, nebo umývat nádobí, takže jsem se musel krotit.

A pak už bylo jen dobře. Chodili jsme na výlety, pořád vedle sebe, povídali si, poznávali se, oba jsme byli nadšení. Uběhlo pár dní a seděli jsme ve stanu a hráli hru na úkoly. My dva jsme dostali za úkol od ostatních Třemešňáků, abychom si dali pusu, že oni se otočí. Jakmile se otočili, podíval jsem se na Johanku, že bych jí jakože tu pusu moc rád dal, jenže ona moje nadšení zjevně nesdílela, káravě se na mě podívala a zakroutila hlavou a bylo vyřešeno. Takže pusa nebyla.

Dostali jsme tak další úkol - jelikož jsme se za celou dobu našeho chození nedrželi za ruku, tak jsme se při další cestě na večeři držet museli. Byl to pro mě horror. Opět tlukot srdce, pot a málem jsem šel do mdlob. Nervozita. Plánoval jsem jak to udělám, nikdy jsem žádnou holku za ruku nedržel… Ale než jsem to stačil domyslet, Johanka za mnou přišla, popadla mě za ruku a už si mě vedla na večeři. Hotovo, od té doby jsme se podle mě už nepustili :D.

Za pár dní jsem dostal poměrně studenou sprchu. Takhle si dopoledne sedím ve stanu, najednou mi celtu rozrazí naštvaná Terez a povídá:

Johanka už s tebou chodit nebude. Ahoj.

Jelikož jsem z ní měl poměrně lufta, stejně jako polovina celého tábora, tak jsem si netroufnul ani pípnout. A bylo vyřešeno, už jsme spolu nechodili. Donedávna jsem netušil proč, ale prý za tím stál nějaký nesouhlasný dopis z domova.

Pak jsem ji asi 14 let neviděl. Narazili jsme na sebe jako kamarádi někdy v roce 2014, kdy jsme ani jeden netušili, jaká skvělá budoucnost nás spolu čeká.

Svědek

Volba svědka byla celkem jasná. Martin je borec, kterého jsem poznal někdy na počátku střední školy. Seznámili jsme se poměrně neobvykle: oba jsme měli zájem o jednu blonďatou Irenku - vtip byl v tom, že ona ty naše zájmy ignorovala a nabrnkla si nějakého skejťáka. Normální kluci by si v takové situaci asi dali po čuni, ale my ne a jsem za to dodnes celkem rád (já mu prý totiž lezl do zelí). Byl jsem z něj vždy paf, jezdil na super Kelly’s kole do školy a vlastně všude, uměl programovat, byla s ním zábava, neostýchal se žádné párty ani legrace, takže ideální kamarádská partie.

Je taky fakt, že je to snad jediný člověk, který to se mnou nevzdal a i přes několik překážek jsme dobří kamarádi dodnes, i když se zase tak často nevídáme :)

Dostali jste pozvánku?